Bali, Lombok a Flores

Bali pobřeží

Bali pobřeží

Po náročnějším období a s blížící se zimou jsme se rozhodli utéct do tepla, zažít nějaké to dobrodružství a trochu si odpočinout. Naší destinací se stalo Bali.

Hlavní město a gazebo

Vzhledem k tomu, že jsme letenku kupovali na poslední chvíli, vyšla nás na 23 tisíc. Zvolili jsme leteckou společnost Emirates. Nejsem zrovna velkým fanouškem létání a nejraději bych celou cestu prospala. Let to není úplně nejkratší, a tak se pohodlí u společnosti Emirates stalo jasnou volbou. Let trval celkem 16 hodin včetně jednoho přestupu v Dubaji. Po přistání na Bali v městě Denpasar jsme se vydali do oblasti Canggu do Surf trip Housu. Zde jsme měli zařízené ubytování na první týden, abychom nemuseli hned po příletu nic řešit a mohli se v klidu rozkoukat. Přes surf trip jsme měli  zajištěný odvoz z letiště, půjčení skútru i domluvené lekce surfingu.

Surf trip house nabízí hned několik možností ubytování, od luxusnějších apartmánů po úspornější obydlí. Vzhledem k úspoře financí a touze prožít autentický zážitek jsme zvolili ubytování v bambusovém přístřešku Gazebo. Nevím proč, ale čekali jsme tak trochu, že gazebo, ve kterém slyšíte opravdu každý zvuk zvenku, bude umístěno někde v přírodě a ne na předměstí. Nejsme ale padavky a za zvuku štěkotu psů a zpěvavé hinduistické modlitby, linoucí se ze sousedství, nakonec nad ránem pomalu usínáme..

Naše základna Gazebo byla jen pár minut jízdy od oblíbených surfařských pláží Berawa a Echo Beach. Okolí je protkáno množstvím lokálních warungů (jídelen) i luxusních restaurací, takže nedostatkem jídla zde člověk rozhodně trpět nemůže. Moje nejoblíbenější restaurace byla jen pár metrů od našeho ubytování. Chodili jsme sem každé ráno na snídani s tou nejlahodnější kávou a neskutečně milou obsluhou. Hned druhý večer nás Surf trip house dostal velkou hostinou podle místních tradic. Seděli jsme na zemi u nízkého stolu a jedli zdejší pokrmy naservírované před nás na obrovských banánových listech. Největším favoritem se pro mě stal čerstvý grilovaný tuňák.

Během prvního týdne jsme se pomalu aklimatizovali, vše si oťukávali, jezdili po okolních plážích i památkách, užívali místní kuchyni a učili se surfovat. Co se surfování týče, musím říct, že to není zrovna nic jednoduchého. Nejsem dobrý plavec a mám hrůzu z hluboké vody a vln, ale podařilo se mi se na surfu nějakým způsobem udržet. Dokonce jsem ze strachu, že spadnu do vody, sjela i svou první vlnu! Škoda jen, že nemám nějakou tu cool selfie fotku se surfem, která by se úžasně vyjímala na našem Instagramu. 😀

JEDNODENNÍ POBYT V NEMOCNICI 

I když oblast Canggu je velmi turistická, je potřeba dávat si pozor, kde se stravujete. Na Bali jsme jeli bez jediného očkovaní s tím, že budeme opatrní a budeme jíst jen v lepších restauracích. Přesto jsme se neobešli bez potíží, které vyústily až jednodenním pobytem v nemocnici na kapačkách. Lékařská pomoc na Bali je ale bezproblémová. Z tohoto zážitku jsme si odnesli jednu dobrou zkušenosti, že nezáleží na tom, zda jdete do dražší restaurace nebo dáváte přednost street foodu. Na vině byl pravděpodobně tuňák, který nebyl dostatečně tepelně upravený. Otravu jídlem můžete dostat kdekoli, proto je třeba soudit každou restauraci individuálně. Ať už podle čistoty zaměstnanců či toalet.

 

PŘESOUVÁME SE NA FLORES

Týden utekl jako voda a my začali přemýšlet, kam dál budou naše kroky směřovat. Bali je už velmi turistickou oblastí a my chtěli zažít i kousek opravdové Indonésie. Proto jsme si koupili letenku na nedaleký ostrov Flores. Vyšla nás na 2300Kč a let byl velkým zážitkem. Bylo to místní malinké letadlo zhruba pro 50 lidí. Po příletu na miniaturní letiště nás čekal přesun do hotelu Blue Parrot ve městě Labuan Bajo.

Po ubytování jsme se rozhodli prozkoumat město, najít dobré jídlo, půjčit skútr a sehnat cestovku, která by nám zprostředkovala výlety po okolí. Zjistili jsme však, že místní trochu bojují s angličtinou a nejsou tak usměvaví jako na Bali. Zajímavostí je, že na rozdíl od hinduistického Bali, na Floresu je nejvíce zastoupené křesťanské náboženství. Dokonce jsme viděli i zdejší kostel.

První zajímavá situace byla, když jsme si půjčili skútr, kde byla poslední kapka benzínu. Z místních jsme se snažili dostat, kde je nejbližší čerpací stanice a moc kloudných odpovědí se nám nedostalo. Nakonec jsme zjistili, že jejich benzínky jsou malé stánky se smíšeným zbožím, kde palivo dostanete v plastových lahvích. Nám před stánkem jako bonus nádrž dolila malá roztomilá holčička, která se poté co od nás dostala bankovky, nadšeně běžela pochlubit dovnitř svým rodičům.

Tankovací mise nám zabrala zbytek dne, a tak jsme se na hotel vraceli už za tmy. Na Floresu nehledejte žádné noční osvětlení a pokud nesedíte na skútru, doufejte, že vás žádný nesrazí.

Další den nás čekala plavba po okolních ostrovech se šnorchlováním. Překvapilo nás, že jsme celou loď s posádkou měli jen pro sebe. V zápětí nám usměvavá instruktorka oznámila, že na Bali sopka Agung chrlí oblaka bílého a šedého popela a z kráteru se line takzvaný bahnotok. My měli to štěstí, že jsme stihli poslední let na Flores, poté všechna letiště uzavřeli. Takže na ostrově bylo minimum turistů. Jupí!

Nejsem moc dobrý plavec a tak jsem si i pro jistotu vždy brala plovoucí vestu, čímž jsem si vysloužila přezdívku BÓJKA, alias nadnášený a zpomalený předmět u hladiny. Vesta je skvělá věc, jen si dejte pozor na Vaše pozadí. Jak nadnáší, většinou Vám kouká zadek nad hladinou a s pomocí slunečních paprsků hrozí, že si na něj dlouho nesednete. Během výletu toho bylo k vidění neskutečné množství, ať už pod vodou, či při výhledu z lodi. Za celou cestu jsme měli několik stanovišť a posádka nám vždy vyšla maximálně vstříc.

Komodské ostrovy a varani

Po plavbě jsme si naplánovali s touto cestovkou další výlet. A to na KOMODO Islands (neboli ostrov varanů komodských – určitě znáte z National Geographic). Výlet byl úžasný a kontakt s varany opravdu blízký. Po ostrově nás provázel místní, který měl v ruce dřevěnou, na konci rozeklanou, hůl. Kromě jiného nám vysvětloval, že máme opět štěstí, protože v tomto nejteplejším období v roce jsou velcí varani tak líní, že se k nim můžeme bezpečně přiblížit až na dva metry.

Cestou zpět jsme se opět zastavili šnorchlovat, ale tentokrát na volném moři, z kterého vykukovala pouze jedna jediná skála. U té jsme skočili do vody a byli okamžitě staženi silným proudem od lodi pryč, což pro neplavce jako já znamenalo i přes vestu totální paniku. Stačilo však udělat pár temp a člověk byl z proudu pryč. Naše výletní loď skálu obeplula, a my se mohli kochat asi tím nejpestřejším korálovým útesem, který jsme doposud viděli. Ve vodě, která zde byla o několik stupňů studenější než u pobřeží, nešlo ale moc dlouho vydržet. Dokonce i náš průvodce měl na sobě kromě šnorchlu a  ploutví také tlustý neopren. Po této poslední zastávce jsme se promrzlí, ale šťastní vydali zpět ke břehům Floresu.
Další úžasný výlet za námi.

SETKÁNÍ S DOMORODCEM

Následující den nás čekal výlet na vlastní pěst. Náš cíl byl dostat se k vodopádu, který měl býl ukryt v džungli ve 30km vzdálených horách. Teoretickou trasu jsme si našli s pomocí strýčka Googla, nasedli na skútr a vyrazili. Jeli jsme necelé dvě hodiny v nesmírném horku, což pociťoval i náš skútr, kterému se po intervalech rozsvěcela kontrolka přehřátého motoru. Tento defekt jsme poznali i na jízdních vlastnostech, protože skútru se do kopce a, ještě k tomu ve dvou lidech, moc jet nechtělo. Čím více jsme se blížili k vodopádu, tím více začínala být cesta divoká a okolní krajina připomínala spíše prales. Chvílemi jsme museli slézt i ze skútru, a brodit se s ním mírnou bažinou.

Po téměř hodinové cestě džunglí jsme narazili na malinkou vesničku, kde se nás ujal místní a nabídl nám, že nás k vodopádu dovede. Aspoň jsme v to doufali, protože jeho angličtina nebyla na moc vysoké úrovni. Čekala nás další hodina chůze hustým pralesem, kde bylo nesmírné dusno a spousta hmyzu. K tomu všemu jsem si předchozí den poranila během šnorchlování patu o korál, a při každém došlápnutí se mi rána na patě připomněla. Cesta k vodopádu byla náročná sama o sobě, zranění mi to k tomu dost znepříjemňovalo a nedokázala jsem udržet tak rychlé tempo, jako ostatní. Navíc jsem si jako blbka vzala jen žabky, které do džungle nejsou zrovna ideální obuví. Ale chybami se člověk učí! 

Adrenalinová cesta k vodopádu

Mého pokulhávání si všimnul i místní, který nás doprovázel a pobídl mě, ať mu zranění ukážu. Následně utrhl neznámou mě rostlinu, kterou ústy rozžvýkal a spolu s množstvím slin opět vrátil do dlaně. Pak ten oslintaný, rozžvýkaný chomáč vzal a ochotně mi tím chtěl mé zranění potřít. Začala jsem kroutit hlavou, jakože to není potřeba a v tu chvíli mi bylo řečeno ať neremcám, že pán asi ví, co dělá a ať mu koukám tu nohu dát.

Ona by to zas taková hrůza nebyla, kdyby pan průvodce neměl na lýtkách čtyři obrovské hnisavé boláky, které jak šel před námi a ukazoval nám cestu, nás neustále nutili přemýšlet, jak asi vznikly. Kousnutím hmyzem? Nebo, že by nějaká zákeřná, exotická nemoc?? Zatím žiju, tak asi dobrý. 😀 Nutno však říct, že rostlina opravdu zabrala a během pár dní jsem si na zranění ani nevzpomněla. Konečně jsme se dostali k vodopádu a místní nás pobízeli, ať se jdeme vykoupat. Jenže jediná cesta do vody byla skokem z velké výšky, takže nic pro mě. Užívala jsem si tedy aspoň výhledu.

Když jsme si vodopád dostatečně užili, vrátili jsme se zpátky a cestou se zastavili u malého stánku, kde nám místní nabídli jejich rodinnou kávu. To jsem já, jako velký milovník kávy, nemohla odmítnout. Překvapilo mě, jak byla dobrá. Po návratu zpátky do vesničky nás průvodce pozval k sobě domů a daroval nám balíčky kávy. Byl velmi ochotný a pohostinný.

Po cestě domů nás zastihla bouřka, což naší cestu časově ještě prodloužilo. Unaveni a promočeni jsme dorazili do hotelu, vrhli se do postele a okamžitě usnuli.

Před námi byl poslední den na Floresu, který jsme chtěli strávit na opuštěné pláži. Jednu takovou jsme našli, byla to malinká pláž s ostrůvkem naproti. Tentokrát jsem sebrala odvahu a rozhodla se, že to zvládnu bez vesty. Byla to však větší vzdálenost než se na první pohled zdálo, a mě v polovině přepadla panika. Nějakým zázrakem jsem se dostala na druhou stranu a v žádném případě se mi nechtělo plavat zpátky. Ale zvládla jsem to a měla jsem z toho skvělý pocit – cítila jsem se nesmrtelná! 😀

 

ZPÁTKY NA BALI A NÁSLEDNĚ GILI ISLANDS

Během těch 4 dní, které jsme strávili na Floresu, bylo zprovozněno opět letiště a my se mohli vrátit zpátky na Bali.

Ubytovali jsme se v pěkném hotelovém resortu na jižním cípu Bali. Hotel disponoval výhledem na sopku a rozhodli jsme se zde strávit tři noci a pak se přesunout na Gili ostrovy. Je zde velké množství možností kam se dále vydat a jakou dopravu zvolit. My vypluli rychlostní lodí z Padang Bai a cesta trvala 90 minut. Loď nás dovezla na nejbližší a největší ostrov z Gili islands, ostrov Travangan. Dále jsme se přemístili menší loďkou, kde nám cesta zabrala pouhých 10 minut na vedlejší ostrov Gili Meno. Lístky doporučuji koupit na místě nebo smlouvat s nějakou místní cestovní kanceláří. Vyjde to mnohem levněji než lístky kupovat přes internet.

Loď nám odplouvala ve dvě hodiny odpoledne a nám bylo líto promarnit značnou část dne. Proto jsme se domluvili s místní cestovkou, která nám ukázala zajímavá místa v lokalitě. První zastávka byla v místní dílně na výrobu látek, následně galerie obrazů, výroba šperků a jako poslední jsme navštívili kávovou plantáž. Zde jsme poznali Daisy, naši budoucí průvodkyni a spasitelku, o které se ještě zmíním.

 

GILI MENO A ŠNORCHLOVÁNÍ SE ŽELVAMI

Na ostrově Gili Meno jsme strávili čtyři noci a ubytování jsme tentokrát zařídili přes Airbnb v krásné vile uprostřed ostrova. Na ostrově jsou zakázaná motorová vozidla, takže dopravovat se můžete pouze na kole, koňských povozech nebo po svých.

Pokud hledáte klidnou destinaci k odpočinku, Gili Meno je ta správná volba. Jediné, co nás štvalo byla hlasitá hudba, která se v noci linula přes moře z vedlejšího ostrova Tranwangan. Ten je znám jako párty ostrov. Náš ostrov byl ze všech tří okolních ostrovů nejmenší, za to měl nejkrásnější pláže, které jsou ideálním místem pro šnorchlování a potápění.

V okolí ostrova se nacházejí želvy, proto jsme si na jeden den zaplatili šnorchlování, abychom je viděli. Nevím, zda toto doporučit, protože zde bylo velké množství po želvě lačných turistů, kteří na sebe ve vodě nebrali moc ohledy a v záchvatu lovecké horečky vás pěkně pokopali, jak každý chtěl ulovit ty nejlepší záběry s želvou na svůj podvodní foťák. Já než se svou vestou k želvě doplavala, tak už byla dávno pryč. Z toho vyplývá: trochu se od skupiny vzdalte, vyhlídněte si v hlubině pod Vámi želvu, která se bude potřebovat nadechnout a v žádném případě na sebe neupozorňujte a dělejte jakoby nic. Budete mít opravdu nezapomenutelný zážitek, až se želva přiblíží k hladině. Většinu zbylého času na tomto ostrově jsme relaxovali a chodili na hodiny jógy.

 

Další dny utekly jako voda a nastal čas přemístit se blíže k letišti, protože nás čekal let domů. Vzhledem k situaci na Bali a hrozícímu výbuchu sopky jsme neměli jistotu, zda náš let nezruší. Situace kolem sopky byla opravdu vyhrocená, protože ve vzduchu poletoval lávový popel, který je pro letadla nebezpečný. Záleželo tedy, kam zrovna bude foukat vítr od sopky.

OPĚT NA BALI A NAŠE ZÁCHRANA DAISY

Na Bali jsme se vraceli stejnou cestou, a odvoz z přístavu do hotelu jsme měli domluvený s naší balijskou kamarádkou Daisy z kávové plantáže. Ubytovat jsme se chtěli v Denpasaru, abychom to měli následující den blízko na letiště. Nastali ale nečekané komplikace při placení pokoje v hotelu. Moje platební karta nefungovala a na kreditní kartě ani v hotovosti jsme tolik prostředků neměli. Navíc při přihlášení na wifi na recepci jsme zjistili, že náš let byl posunut o dva dny později. Co teď? V cizí zemi a úplně bez peněz?

V hlavě jsme začali zvažovat různé možnosti, ale naštěstí v hotelu s námi byla ještě Daisy, která nám bez váhání nabídla zázemí u ní v rodině. Bylo nám hloupé ji zatěžovat, ale přesvědčovala nás o tom, že nám ráda pomůže. Její rodina bydlela v oblasti Bangli-Langgahan, vzdálené necelé tři hodiny jízdy. Po příjezdu jsme si připadali trochu jako atrakce, protože se kolem nás seběhla její početná rodina a vzájemně se všichni trochu styděli. Žije zde pospolu několik generací, a po dvoře jim běhalo několik psů a slepic. Bylo úžasné vidět, jak místní žijí, a moc si vážíme toho, že nás přijali mezi sebe, pohostili nás a dovolili nám nakouknout do jejich života. Úžasně se o nás starali, od přístřešku nad hlavou až po stravu a bylo na nich vidět, že jim dělá radost pomáhat. Berou to jako samozřejmost.

Proč Trimakasi?

To nás dostává k tomu, proč název Trikamasi. Tento zážitek na nás hluboce zapůsobil a celé rodině jsme chtěli za vše, co pro nás udělala, z celého srdce poděkovat. Zeptali jsme se Daisy, jak se v jejich řeči řekne „děkuji“. Následně jsme se s celou její rodinou rozloučili slovem vděčnosti – Trimakasi. Jen jak už to tak bývá zvykem, ne vždy se vše píše a vyslovuje stejně. Nám už ale Trimakasi zůstalo a tímto bychom chtěli poděkovat za všechno, co nám cesta po Indonésii dala a jaké úžasné lidi jsme poznali. Děkujeme za příležitost vidět svět v lepším světle, kde dobro v lidech ještě ani v dnešní chaotické době nevymřelo.